Průkopníkem elektrické kytary v Azerbajdžánu byl Rafiq Hüseynov, známý jako Rəmiş. Ten hrál nejprve na loutnu tar, která je na Západě daleko známější svým vzhledem než jménem. Její ozvučná deska připomíná ležatou osmičku a je rozšířená i v Arménii a Izraeli. Od ní pak přešel na elektrickou kytaru, což byla pravděpodobně československá značka Jolana, tehdy snadno dostupná v zemích Východního bloku. Trik byl v tom, že Rəmiş hrál na kytaru stejně jako před tím na tar, adaptoval na ni specifika východního nástroje. Vynalezl vlastní ladění, upravené pro místní tónové řady mugham, a vytvořil hráčskou techniku výrazně odlišnou od evropské či americké školy. Jeho hudba upoutala o generaci mladšího, dnes už nežijícího Rüstəma Quliyeva, který pocházel stejně jako Rəmiş či současný hráč Məmmədli z Karabachu. Quliyev rovněž pamatoval éru Sovětského svazu, s kytarou se setkal během vojenské služby v Rusku. Jeho hudba vycházela na kazetách a vstřebávala široké spektrum vlivů, od Bollywoodu, pop songů z tehdy ještě liberálního Afganistánu, až po andaluské flamenco. Z archivních kazetových nahrávek pak vznikla roku 2020 kompilace Azerbaijani Gitara, která poprvé představila kytarovou subkulturu Ázerbájdžánu západnímu publiku. Odkaz Quliyeva pak rozvíjí třetí, současná generace. Jejím nejvýznamnějším reprezentantem je Rəhman Məmmədli, který k nám přijíždí jako kultovní talent na počátku své mezinárodní dráhy. Zajímavé je, jak jeho kytarové nahrávky zapadají do moderního kontextu. Slyšíme v nich ozvěny zvukově spřízněných stylů, jako je surfová kytara, turecká psychedelie, anebo balkánsko-izraelské fuze skupin Boom Pam či Balkan Beat Box.