Veteráni desert blues ovlivnili generace nejen afrických hudebníků a jsou nejznámější africkou skupinou současnosti.

Podobně jako blues či reggae je i hudba Tinariwen vyjádřením kulturní identity, svědectvím o utrpení i o síle je překonat pomocí hudby. „Když jsem je uslyšel poprvé, našel jsem hudbu, kterou jsem hledal celý život,“ řekl o těchto elektrických kočovnících ze Sahary Robert Plant. Skupina pravidelné vystupuje na největších světových festivalech, získala cenu Grammy za album „Tassili“ (2011) a prestižní cenu BBC World Music. Na jazzovém festivalu ve švýcarském Montreux jamovali s Carlosem Santanou, který o nich prohlásil: „Slyším z nich kořeny Muddyho Waterse i Jeffa Becka. Od nich ta hudba pochází.“

“Vyrůstali v exilu, školou jim byl konflikt, útočiště našli v undergroundu, kde získali punc legendy. Tinariwen jsou kapela, jakou se generace západních rockových skupin mohly stát leda ve svých snech.” – The Guardian

Sahara působí jako pustina, ale karavany, které ji protínaly, sehrály stejně významnou roli jako námořní cesty či kupci putující po Hedvábné stezce mezi Evropou a Asií. Po staletí byl saharský obchod v rukou Tuaregů, etnika, které nejen ovládalo umění přežít, ale i umění komunikace. Jelikož karavany vytvářely spojení mezi černošskou Afrikou na jihu a Araby a Berbery na severu, hudba Tuaregů byla dobře srozumitelná na obou stranách pouště. Život na cestě vyžaduje mobilní výbavu, místo obrovitých bubnů slyšíme tleskání dlaněmi. Výsledkem je hudba expresivní a tajemná s minimem nástrojů, podobně jako venkovská podoba amerického blues. Tinariwen na tuto tradici navázali úsečnými ornamenty elektrických kytar i hlubokým feelingem. Je to výpověď psanců, jejichž pouštní vlast byla rozparcelována nově vzniklými hranicemi.

Když přijdete na severoafrický trh a na chvíli zavřete oči, obklopí vás kulisa plná svůdných vůní, lákavých a neznámých tónů. Čas se zastaví, někde za chaotickou směsicí hlasů zaslechnete kytaru, přidá se hypnotický rytmus bicích, a přestože nerozumíte textu, máte stejný pocit, jako když jste poprvé slyšeli blues. Ty příběhy vyprávějí jak o utrpení, tak o síle mu vzdorovat. Zatímco u blues sahají kořeny utrpení do otrokářské éry, u Tuaregů jsou to naopak jizvy velmi čerstvé. Když před padesáti lety získávaly africké země nezávislost, pro Tuaregy paradoxně začala éra konfliktů a útlaku. Sahara, jejich domovské teritorium, byla rozdělena neprostupnými hranicemi i minovými poli. Tuaregové se ocitli v roli psanců, jejich revolty byly krvavě potlačeny. Uprostřed válečných traumat vznikli Tinariwen, členové se setkali v uprchlickém táboře, vedle tradičních inspirací vstřebali hudbu Boba Marleyho, punk rock i elektrické kytary.

Skupina Tinariwen stála i u zrodu dnes legendárního Festivalu v poušti, který vedle hudební přehlídky plnil i roli kmenového setkání Tuaregů z různých částí Sahary. Festival se konal v letech 2001–2009 na různých místech Sahary na severu Mali. Bezpečností situace v regionu se ale prudce zhoršovala, operovaly tu islámští teroristé, docházelo k únosům turistů a poslední ročníky festivalu proběhly v letech 2010–2012 poblíž města Timbuktu za přísných bezpečnostních opatření. Situaci zkomplikoval i fakt, že do násilných akcí byly zapojeny též znesvářené skupiny Tuaregů, ale konečnou obětí střetů se nakonec stali sami hudebníci. V srpnu 2012 prohlašuje militantní islamistická skupina Ansar Dine, že v oblasti kterou má pod kontrolou, vymýtí Satanovu hudbu a nahradí ji verši z Koránu, dle požadavků práva Šaria. Na severu Mali, v oáze Kidal, kdysi domovského města Tinariwen, vyrazilo sedmičlenné komando ozbrojené kalašnikovy AK47 k rodinnému domku místního hudebníka. Ten naštěstí nebyl doma, ale jeho sestra vyslechla hrozivou zprávu: “Pokud se tu někdy ukáže, uříznem mu všechny prsty, kterými hraje na kytaru.” Ozbrojenci pak z domu vynesli kytary, zesilovače, reprobedny, mikrofony a bicí soupravu, polili je benzínem a zapálili.

Cílem kampaně se stali i Tinariwen, během útoku v lednu 2013 byl člen skupiny Abdallah Ag Lamida unesen, když se snažil zachránit své kytary, ale později byl propuštěn. Epizoda poznamenala i dráhu skupiny, která se z konfliktní zóny dočasně přesunula do Spojených států, a v pouštním prostředí národního parku Joshua Tree natočila své šesté album Emmaar".