To se vezme špetka Roberta Gopyeneche, náruživého zpěváka tanga známého jako „El Polaco“, aby se do základu dostalo skutečné tango, smíchá se s troškou zlého býlí undergroundu v podání Nicka Cavea, přidá se drobet Toma Waitse pro bohémský nádech, přisype se trochu Gainsbourga, a směs těch křaplavých, hrdelních hlasů a vyžilých tváří pak člověku pomůže alespoň trochu si představit ďábelského Melinga, starého darebáka, který vlastně ani není tak starý, ale bezpochyby je to nenapravitelný uličník. Jeho tango vychází z rockových základů. Bez Melinga by možná nebyli Bajafondo Tango Club, Cristobal Repetto ani Gotan Project. Zatímco geniální bandoneista Astor Piazzollla kdysi tango, smyslnou hudbu bordelů, zpřístupnil klasikům a avantgardistům, Melingo před časem určil směr rockerům. Všichni se mu přitom chtějí podobat, a nikdo na něho nemá. Melingovo nepravděpodobné tango prolnuté gaučovskými rytmy chamame ovšem nemá nic společného s efektní extravagancí, dokazuje pouze, co se stane, když se dávné salonní tradice chopí rocker z undergroundu.
