Maxim Horovic: Ve stínu vidím jen stín
Každý obraz je narativní, každá fotografie mlčí o světle, mlčí o tom tichu, které hledá především. Mluvit dnes o hudebním koncertu coby rituálu je až příliš zprofanované, pravá podstata se schovává za ostychem hledat cokoliv, co může být označeno jako kýč nebo postmoderna. Ale jsou portréty, které více než kult hvězd (pokřivených polobohů) obnažují nahou samotu uprostřed davu, tiché proudění nezaznamenatelné mikrofony. Je tu člověk, je tu tušení boha, neboť i jeho mrtvola je stále bůh, a pak jsou tu momenty příliš malé na to, aby šly izolovat v paměti. Záblesky vytržení, na které se stylizace nestihne nalepit. Vytržení skučícího člověka (ten vyjící pes je umělec?), který je plný otázek, pokládá je stále dokola. Přičemž jsou užívány otázky, na něž není možná odpověď: já cosi v temnotách předkládám. Čekáme na zjevení, ten na pódiu stejně tak. Co bůh? Člověk? Your childhood is over (is over)…
