BÍLÁ PANÍ AVENELSKÁ
Divadlo Esence jezdí do jižních Čech od roku 1987 a již dlouho hledalo hru, kterou by se zavděčilo zdejšímu kraji a s ním spojených pověstí. Konečně se podařilo a letos veze na turné hru o Bílé paní, i když nepochází z Rožmberku ale z Avenelu ve Skotsku. Stejně jako ty české Bílé paní i ta skotská pomáhá dobru a trestá zlo, takže snad – a navíc v éře globalizace – její trochu exotický původ nebude vadit.
Předlohou k Bílé paní Avenelské se stala komická opera Bílá paní francouzského skladatele Adriena Françoise Boieldieua., která měla premiéru v roce 1825 v Paříži. Její libreto plné romantické atmosféry, dramatických momentů a překvapivých zvratů napsal tehdy začínající dramatik Eugène Scribe podle románu Waltera Scotta. V podání divadla Esence to ovšem není opera ale romantická hra se zpěvy a živou hudbou. Písně i hudbu složila, hraje a zpívá kapela vytvořená ze členů divadla.
HISTORIE DIVADLA
Historie divadla Esence je již poměrně dlouhá. Začala v roce 1973, kdy odehrál původní soubor s názvem Maryša své první představení. Divadlo svůj původní název dostalo podle stejnojmenné klasické hry bratří Mrštíků z roku 1894. Za dobu své existence divadlo vystřídalo tři názvy a několik domovských scén, prošlo obdobími intenzivní tvůrčí práce, která byla proložena obdobími útlumu činnosti. Během uplynulých 38 let v divadle vzniklo 35 divadelních inscenací a tři krátkometrážní filmy (8 a 16 mm). V souboru se postupně vystřídalo téměř 200 členů. Umělecké vedení divadla: Celá existence divadla a jeho umělecká tvorba je spjata se jménem režisérky Marie Kubrové, která stála již u zrodu souboru a po celou dobu jeho trvání až do současnosti je jeho hlavní tvůrčí osobností a uměleckým šéfem. V letech 1982 – 1989 působil v divadle Esence jako dramaturg a scénárista Ivan Fried, další osobnost, která významným způsobem ovlivnila dramaturgii a tvorbu divadla. Stručná historie: Divadlo založili pod názvem Maryša členové pražského Jonáš – klubu, avšak dlouho nevyvíjelo žádnou praktickou činnost. Teprve v roce 1973 se jeho vedení ujala Marie Kubrová a se svými přáteli, kteří tehdy studovali na různých pražských vysokých školách, vytvořila v podstatě generační studentský soubor. Po rozchodu s Jonáš – klubem několik dalších let Maryša existovala a hrála bez oficiálního zřizovatele, což byla v tehdejších poměrech velmi neobvyklá rarita. Na poslední dva roky tohoto období pak zakotvila ve smíchovských Ženských domovech (ZK ROH Tatra Smíchov, dnešní divadlo Akcent). Dramaturgii tohoto období výrazně ovlivnila snaha režisérky uvádět na scénu díla neznámá, zapomenutá nebo neobvyklá. Takže pokud se Maryša např. v roce 1977 rozhodla inscenovat Shakespeara, muselo jít o zřídka uváděnou hru Veta za vetu. Touto inscenací v podstatě skončilo první tvůrčí období, neboť většina členů souboru v té době dokončila studia a jejich zájem o divadlo vytlačily jiné povinnosti. Posledním pokusem o vzkříšení souboru byla inscenace aktovky Sławomira Mrożka Mučedník Petr Ohey, jejíž scénický život však skončil ihned po premiéře administrativním zákazem. Zároveň se divadlu uzavřely prostory závodního klubu. V mezidobí do roku 1982 se zbylí členové souboru věnovali natáčení krátkometrážního filmu (na formát 16 mm) Katastrofa v klidu a hledali možnosti pro další existenci divadla (holešovický Radar). Na jaře roku 1982 nabídli členové divadelního souboru Esence, který v té době hledal režiséra, Marii Kubrové spolupráci. Ostatní zbylí členové bývalé Maryši v krátké době režisérku následovali a začlenili se rovněž do tohoto divadla, působícího v tehdy známém vinohradském sále v Čáslavské ulici (ZK ROH Tesla Strašnice, dnes je zde herna squashe). Zde začalo několikaleté období spolupráce s Ivanem Friedem, který přinesl oproti divadlu Maryša výrazně odlišnou dramaturgii. Divadlo začalo s dramatizacemi nedivadelních textů (román Mistr a Markétka, epos Opičák Sun) a stále více směřovalo k autorským textům vytvořeným pouze na základě motivů převzatých z nejrůznějších předloh (obě verze Zimní krajiny s pastí na ptáky, Ultramarín). Uplatnily se i netradiční postupy, kdy scénář postupně vznikal improvizacemi herců na určitá témata (inscenace pro děti Bonbony a hry). Esence svými neobvyklými inscenacemi postupně vstupovala do povědomí pražských diváků, pravidelně několikrát měsíčně hrála a často také vyjížděla na zájezdy mimo Prahu. S každou novou inscenací pravidelně hostovala v dalších největších městech republiky, v Brně a v Bratislavě. Od roku 1987 až do roku 1989 Esence pořádala každé léto turné, během kterého putovala po zajímavých místech (Jižní Čechy, Posázaví) a hrála v různých historických budovách, na hradech, v klášterech apod. V tomto období také divadlo získalo několik ocenění na pražských přehlídkách amatérských divadel, ať již za dramaturgii, za režii nebo za jednotlivé herecké výkony. Rok 1989 přinesl nejen zásadní společenské změny ve státě, ale výrazně ovlivnil i další osudy divadla. Velká část členů souboru našla během velice krátké doby uplatnění v jiných oborech činnosti a na divadlo jim již nezbýval čas. Obdobný osud potkal v té době i většinu ostatních amatérských divadel. Zbývající členové Esence ovšem i dnes pokračují v činnosti a ve skromnějších poměrech udržují tradici svého divadla v novém kontextu. Současnost: V současné době je divadlo Esence dvougeneračním souborem, který má celkem 20 aktivních členů. Domovskou scénou Esence je dům dětí a mládeže Karlínské Spektrum v Praze. Kromě toho Esence vystupuje příležitostně i na jiných scénách včetně mimopražských, zúčastňuje se zajímavých festivalů (Mezi ploty, Open Air Program v rámci festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové). V roce1996 znovu obnovila i tradici každoročních letních turné (1996: Plasy a Manětín v západních Čechách; 1997: Hluboká nad Vltavou, Plasy, Nečtiny, Křivoklát, Hrádek u Nechanic; od roku 1998 Českokrumlovsko: Rožmberk, Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Český Krumlov, Kaplice, Nové Hrady). V květnu 1998 uvedla Esence k 25. výročí prvního představení speciální retrospektivní koláž s názvem „Mauzoleum“. V roce 2002 postihla i naše divadlo a jeho fundus srpnová povodeň, ale pracuje a hraje se dál. V letech 2000 – 2006 soubor postupně nastudoval Gozziovskou trilogii (Láska ke třem pomerančům, Zelenavý ptáček a Královna jelenem) ve vlastní specifické úpravě. Završením tohoto období bylo souborné provedení celé volné trilogie během jednoho dne v rámci projektu 3G (3. 3. 2007). Inscenace Lásky ke třem pomerančům kromě toho postoupila poprvé v historii souboru na národní přehlídku – na Popelku Rakovník 2001. Do roku 2008 se postup na národní přehlídku Esenci podařil již čtyřikrát. Dále v posledních letech obnovil spolupráci s divadlem bývalý dramaturg Ivan Fried a napsal pro ně dvě nové hry, z nichž druhá – Hrabě Špork – měla slavnostní premiéru v srpnu 2005 na festivalu Theatrum Kuks. Zatím poslední inscenací divadla je divadelní sen Michaila Bulgakova Purpurový ostrov.
