čtvrtek 1. 12.
JUÇARA MARÇAL /BRA
19:30, Velký sál
dočasně mimo provoz

info

Jucara Marcal: Brazilské rituály křížené s afropunkem a detroitským hip-hopem

Zpěvačka Jucara Marcal se svým kytaristou Kiko Dinuccim patří ke klíčovým postavám bouřlivé hudební scény patnáctimilionového Sao Paula, největšího brazilského města. Oba čerpají z těch nejafričtějších kořenů brazilské hudby, z rituálů candomblé, které podobně jako voodoo mají základ ve světě afrických duchů. Poslední album Delta Estácio Blues přináší navíc inspirace ze Spojených států. Podobně jako detroitský rapper Danny Brown na svém přelomovém albu Atrocity Exhibition vytvořili nejprve sled nepředvídatelných rytmických figur a až na nich postavili aranžmá i text. Zajímavou paralelu vytváří i titulní skladba, která propojuje legendárního bluesmana Roberta Johnsona s jeho brazilskými současníky, kteří stáli u zrodu samby. Jucara Marcal i Kiko Dinucci svůj styl definují jako „afropunk“. Oba doprovázeli už nežijící legendu brazilské samby Elzu Soares i nigerijského bubeníka Tonyho Allena, který byl spolu s Felou Kutim iniciátorem stylu afrobeat.

Jucara Marcal se narodila v Rio de Janeiru, studovala v Sao Paulu. Se svojí první skupinou Grupo Vésper zpívala acappella verze klasického brazilského repertoáru, později se zabývala výzkumem starých černošských písní, spojených s náboženskými rituály. Když misionáři obraceli brazilské otroky na křesťanskou víru, Afričané konvertovali jen naoko – ale potají propojili katolické svaté s africkými duchy, jimž se říká orisha. Touto cestou vzniklo v Brazílii synkretické náboženství candomblé. Jucaru Marcal zdobí tetování sekyry, která má ostří na obě strany: „Tu zbraň vlastní Chango, vůbec nejmocnější z afrických bohů, symbol rovnováhy a spravedlnosti.“ Zpěvačka dodává: „To je svět, z kterého čerpáme, studovali jsme archivy v knihovně v Sao Paulu, poslouchali staré desky na 78 otáček a našli tam třeba píseň jen s perkusemi a zpěvem, adaptovali jsme ji pro naše obsazení. Candomblé nebylo přímo zakázané, ale černoši v Brazílii ty rituály pěstovali soukromě mimo kostel. Doma, v rodině, na dvorku, jako původně v Africe. My jsme v tom vyrůstali, je to součást naší každodenní praxe, ne něco z daleka o čem jsme se doslechli.“


 
Doporučujeme