Kultovní legenda, která propojila Brazílii s anglosaským světem

Legendární brazilská zpěvačka, kytaristka a skladatelka Joyce Moreno, již časopis Down Beat označil za „brazilský národní poklad“, má na svém kontě přes 400 písní a více než 30 nahrávek. Svým výjimečným hudebním rukopisem, ve kterém kombinuje to nejlepší z bossa novy a moderní jazzové i popové prvky s tradičními postupy brazilské samby oslovuje publikum po celém světě. Její životní umělecká dráha se klene od spolupráce s brazilskými legendami Robertem Menscalem či Miltonem Nascimentem a duetu s Jonem Hendriksem až k Annie Lennox či remixu hip hopových Black Eyed Peas. V Praze představí album Natureza, které nahrála v roce 1977, ale vyšlo teprve před dvěma lety.

První nahrávku natočila roku 1964, ve svých 16 letech s vokálním kvartetem. Ve dvaceti vydala první album, z celkem 10 písní byla polovina vlastních skladeb. Vystudovala žurnalistiku a hledání pravdy se promítlo i do jejích písní, během brazilské vojenské diktatury byla řada z nich zakázána. Roku 1967 pronikla její skladba „Me Disseram“ do finále brazilského mezinárodního festivalu, veřejnost ale pobouřila přímočarost a otevřenost zpěvačky. „Ta skladba byla považována za nemorální. Pro 19letou holku nebylo přípustné, aby veřejně vyslovovala slova jako 'těhotenství' či 'porodit'. Vojenská diktatura byla silně pravicová a Brazílie je navíc katolická země,“ vzpomíná zpěvačka. Ti nejvýznamnější umělci nové generace, Caetano Veloso a Gilberto Gil, byli tehdy z Brazílie vyhoštěni.
Roku 1977 získala Joyce rezidenční angažmá v newyorském klubu Cachaça, zaměřeném na brazilskou hudbu. A právě tehdy vzniklo dodnes nevydané album Natureza, magická interakce dvou zdánlivých protikladů: na jedné straně stojí živelná přímočarost zpěvačky, na druhé sofistikovaná orchestrální aranžmá Clause Ogermana, spolupracovníka těch největších ikon americké hudby, včetně Franka Sinatry. Nejsilnějším příkladem je skladba „Feminina.“ Ta je dnes známá především ze zkrácené 4minutové verze, kterou zpěvačka natočila v roce 1980 na stejnojmenné album. Text je dialogem mezi matkou a dcerou, která se vyptává, co je to ženská identita, a matka vysvětluje, že „nejde o vzhled, ale o něco uvnitř“. Originální verze určená pro nevydané album Natureza je překvapivě dlouhá, přes 11 minut, a přitom běží v ostrém tempu. „Byla to nově napsaná píseň a nevěděla jsem, jak ji dokončit,“ říká zpěvačka. „Tak jsme hráli a hráli a Claus pak řekl: 'Tohle je skvělé a vzrušující, nebudu do nahrávky zasahovat ani přidávat orchestr.“ Jedná se o spontánní live jam, s devítičlennou kapelou a pětičlennou dechovou sekcí, se sóly na vibrafon, flétnu a hlasy Joyce a aranžéra Clause, které se proplétají v elegantních obloucích.
Po natočení zpěvu byla ale zpěvačka nucena odjet do Brazílie za svoji dcerou, která náhle onemocněla. Společnost vydávající album zbankrotovala. Claus Ogerman jakožto zkušený producent chtěl k vydání nabídnout novou verzi s anglickými texty, zpěvačka mezitím znovu otěhotněla a do New Yorku nemohla vycestovat. Skladby z alba se nicméně staly kmenovými položkami jejího repertoáru, a až v 90 letech se podařilo dokončit mixáž dvou skladeb, „Feminina“ a „Descompassadamente,“ a vydat je na kompilacích.

Roku 2000 Joyce Moreno získala v cenách Latin Grammy svou první nominaci v kategorii Nejlepší brazilské hudební CD s albem Astronauta: Canções de Elis. O čtyři roky později získala její samba „A Banda Maluca“ nominaci na nejlepší píseň v portugalském jazyce. V roce 2005 bylo CD Banda Maluca nominováno v kategorii Nejlepší brazilské album. Čtvrtou nominaci, rovněž za nejlepší brazilské CD, získala Joyce v roce 2010 s albem Slow Music.