TVŮRČÍ SKUPINA ČESTMÍRA KOPECKÉHO: úryvek z chystané knihy vzpomínek televizního a filmového producenta Čestmíra Kopeckého
Na začátku roku 1991 vznikla Tvůrčí skupina č. 8, ve které jsme zpočátku byli dva producenti. Jednu polovinu tvorby skupiny tedy vymýšlel a vedl Honza Kratochvíl a druhou polovinu já. Fungovala asi půl roku, pak jsme se rozešli, já jsem dostal svoji a Honza Kratochvíl se spojil se Slávou Vaňkem.
Zakladatelem, autorem a projektantem producentského systému byl tehdy šéfproducent Ivo Mathé. Československá televize neměla žádnou zkušenost s producenty, do té doby existoval Redakční systém. Jeho „předností“ byla především absolutní kontrola nad tím, co vzniká.
Ivo Mathé neměl tehdy jinou možnost než do čela skupin, vždycky jmenovat dva vedoucí s tím, že jeden se bude více věnovat dramaturgii a druhý zajišťování výroby. Působnost skupin byla definována jedním konkrétním rozsahem, ale skupiny se mohly pohybovat i v jiných žánrech. Ty žánry byly: Dramatická tvorba, pořady pro děti, hudební pořady a konečně Zábava. Dokumenty vznikaly v Centru dokumentární tvorby. Všechno ostatní kromě těchto dvou center bylo pod Zpravodajstvím.
Nás potkalo první štěstí v tom, že naším teritoriem byla zábava. To, že Zábava nemá vůbec žádnou definici, nám umožňovalo dělat prakticky cokoliv. A taky jsme dělali. To, že nás spojili spolu s Honzou, bylo druhé štěstí. Byl sice o 12 let starší, a byl především divadelním režisérem, spolupracoval se skupinou mimů Cvoci, orientovanou převážně na grotesky. Dále s mimem Borisem Hýbnerem, ale za sebou měl i dlouhodobou spolupráci se Ctiborem Turbou. Měl výrazný nadhled a zkušenosti s prací ve Francii. Byl nepřehlédnutelný jak zjevem, tak projevem. O samotné Československé televizi skoro nic nevěděl, ale to zase byla moje doména díky skoro patnácti letům práce ve funkci vedoucího výroby, tedy produkčního.
Ve své polovině a pak dál jsem se snažil zúročit dvanáct let strávených jako produkční (vedoucí výroby). Nic jiného jsem nemohl dělat, protože jsem byl limitován kádrovým profilem, ale zase jsem se celou tu dobu mohl věnovat studiu televizní práce. Zabýval jsem se tím, proč jsou ty pořady špatné a jak je dělat lépe. Snažil jsem se vyhýbat angažovaným pořadům a pracoval jsem především na poezii a přenosech z divadel. Díky Marii Loucké a Ondřejovi Šrámkovi jsme natáčeli skvělá divadla, kam se přesunula větší svoboda a talentovanější tvůrci, než byli v televizní nebo filmové tvorbě. Třeba divadla jako Drak, Pardubické, Chebské, Naivní, a další, všechna s výrazně kvalitním repertoárem.
Díky listopadu 1989 jsem práci producenta mohl od ledna 1991 zkusit sám.
Začal jsem tedy hledat cestu, jak se v naší skupině pokusit přispět ke změně Československé televize na moderní televizi veřejné služby. V tom jsem měl další štěstí, že Generálním ředitelem celé televize se stal benevolentní Ivo Mathé a ředitelem programu Jiří Pittermann, což mi přineslo poměrně volnou ruku. Dalším velkým štěstím byli novináři jako Mirka Spáčilová, Jan Svačina, Jan Foll, Jan Rejžek a další, kteří pravidelně psali recenze na televizní tvorbu a naše pořady adorovali. Díky tomu jsme si mohli hodně dovolit a vzniknul prostor pro takové pořady jako Česká soda, Studio Kroměříž, a další, dnes nemyslitelné. Zásadně k rozvoji přispělo i zrušení HSTD, tedy hlavní správy tiskového dozoru. Taková svoboda trvala skoro deset let. Pak se tam tito lidé do podobných funkcí opět vrátili pod křídly programového oddělení…
Definoval jsem si dva úkoly:
1. Zbourat a odmaskovat všechna ta hrozná klišé nevkusné cenzurované socialistické televize a napravit její obsahové a programové dluhy (do konce roku 1989 byla Československá televize pod maximální kontrolou ÚV KSČ a její generální ředitel Jiří Zelenka byl členem Ústředního výboru KSČ, a navíc byl i posedlým aktivním komunistou). Dá se říci, že všechny pořady, které vznikaly od jejího prvního vysílání v roce 1953, byly pod dohledem komunistické ideové manipulace a sledovaly výhradně ideové základy a překrucovaly skutečnosti, pokřivily větší část dějinné i kulturní minulosti, nebo alespoň zamlčely. Hraná dramatická tvorba se nevěnovala autentickému zobrazení skutečnosti, nezobrazovala skutečnost, jaká je, ale jaká by měla být. Jednou jsem nadšenému komunistovi Jiřímu Adamcovi navrhnul, aby nasadil celý štáb členů strany i s herci-straníky, vzal si scénář autora-komunisty a aby natočili inscenaci, která se bude odehrávat v komunismu. Vlastně to nebylo ani vtipné, protože několik takových štábů existovalo. Problém byl, že do strany vstupovala drtivá většina těchto lidí z čirého kariérismu, což bylo bohužel provázeno velkým neuměním řemesla a uměleckým nenadáním. Pamatuji třeba kameramana Ivana Koudelku, který postavil ve studiu dekoraci, která měla všechny čtyři stěny, a nebylo tam tedy možno dostat kamery. Zbourat ji a postavit jinou by byla velká ostuda, a tak tam nakonec kamery nahlížely oknem a dveřmi…
2. Přijít s pořady, které budou nové, vkusné a zcela jiné dimenze náročnosti na kvalitu a obsah. Navíc je pokud možno postavit ve vzájemné konfrontaci s dosavadními ideovými a nevkusnými klišé tehdejší socialistické Československé televize. Tedy především na jedné straně vyvracet představu o jednom pohledu na svět a pravdu. Nabízet divákům především to, co by mohli ve skutečnosti od televize chtít. Nelze dělat programy, které „diváci chtějí“, ale nabídnout jim nejdříve možnosti, co by mohli chtít, a takové programy a pořady pak vytvářet a vysílat.
PŘEDEVŠÍM NASTALA POTŘEBA SE OD STARÉ TELEVIZE ODLIŠIT, ODSTŘIHNOUT A NABÍDNOUT A VYTVÁŘET TELEVIZI VZRUŠUJÍCÍ, ZÁBAVNOU A UŽITEČNOU. PROTO BYLY MOJE PRVNÍ POŘADY ZÁROVEŇ JAKÝMISI MANIFESTY:
- Přímý přenos Plesu Romů alias Miss Roma – tedy jak se skutečně lidi baví, a nikoliv jak předvádějí, že se baví.
- Cyklus přímých přenosů z pražského klubu Na Chmelnici, kde živě hrály kapely a divadla, které se v televizi doposud nesměly objevit – tedy nová forma s novým obsahem.
Nejrychleji to samozřejmě šlo ve spolupráci s kulturou, která vzniká mimo televizní zdi a vysílá se v přímém přenosu. Koneckonců přímý přenos je moderní základní výrazový prostředek televize, a nikoliv už ikonoskop (sekvenční používání tří kamer). V obou projektech bylo potřeba objevit, nebo spíše umožnit práci nových mladých nadaných tvůrců.
--------------------
PLES ROMŮ
Mým skutečně prvním pořadem byl přenos slavnostního večera Plesu Romů. Po příšerném postsocialistickém Plese fotbalistů, který jsme zdědili po mistrech televizní zábavy, na kterém se už dala udělat jen jedna změna – vyndat nás z titulků –, jsem se rozhodl použít ke konfrontaci stejně velký estrádní přenos. A pokusit se ho udělat, jak by asi mohl a měl vypadat. Logicky jsem se obrátil na ty, které jsem dobře znal a věděl jsem o nich, že to umí a že to dokážou. Do strnulé televizní dramaturgie tak vstoupili zcela noví lidé. A tématem byla konfrontace a úkol byl ukázat zásadní výjimku v televizní šedi. Oslovil jsem Viktora Polesného a Vladimíra Holomka. Měli jsme za sebou především dokumentární filmy, filmový přepis divadelního provedení Fausta v Divadle Na Okraji a divadelní přenosy, portréty divadelních festivalů Skupova Plzeň a Jiráskův Hronov, skvěle udělané. Dobře jsme se znali, tak jsme dramaturgii dělali sami. Chtěli jsme se pokusit přijít s autentickou skutečnou zábavou, která nic nepředstírá, která jde proti dosavadním konvencím a nevkusu. K tomu jsem vybral romskou kulturu. Představit ji jako v televizi neznámou, spontánní, a především mladou a krásnou. Žádné klišé kroje a markýrovaná čardášová hudba, ale krásní lidé, kteří se chtějí a umějí bavit – naprostá přirozenost všech účinkujících.
V tomhle provedení celý večer provázela nevyřčená metafora soužití většiny s menšinou a jejich vzájemné oboustranné obohacování kulturou. Nikoliv jako nějaký direktivní nástroj asimilace. Autenticitě se socialistická televize i společnost vyhýbala jako čert kříži. Celý večer samozřejmě natvrdo v přímém přenosu a rovnou z mekky komunistické propagandy a kultury, tedy přímo z jejího paláce, Paláce kultury od mostu Klementa Gottwalda. (Mimochodem skutečné obstrukce, z více než podobné akce, mne čekaly o 25 let později, při přenosu estrády Menšiny baví většinu z Chanova, kterou jsme nakonec museli uspořádat ve vyloučené lokalitě v Ústí nad Labem. Mimo jiné tu zahrála a zazpívala romská kapela Gipsy Harryband Landova Bílého jezdce a Vietnamec zazpíval Severní vítr je krutý a další.)
Peripetie nastala hodinu před začátkem přenosu, když anonym zavolal na policii a řekl: V Paláci kultury je bomba. Zjevně vzkaz militantních rasistů. Tenkrát se takový ohlášený bombový útok bral maximálně vážně. Proto mi ihned zavolal policejní náčelník, jsem prý styčný pracovník odpovědný za konání. Sešli jsme se s ním okamžitě před Pakulem, zároveň jsem přizval hlavního romského pořadatele. Všechny naše zaměstnance, kteří přenos dělali, jsem zavázal mlčením. U vchodu jsme se sešli ve všech směrech dost pestrá trojka. Náčelník policie: „Vezmete si to na triko?“ Romský organizátor: „A vezmete si to na triko vy? Teď to zrušíme, a tisíc sedm set rozjařených Romů vyrazí na Václavák, protože jsme jim zabránili ve slavnostním večeru?“ Hned bylo jasno. Za všeobecného veselí policisté nenápadně prohledali celý palác.
Kupodivu televizní pracovníci byli také v klidu a na bombu brzo všichni zapomněli… Přenos začal podle plánu a podle zkoušek a vyšel skvěle. Romové byli naprosto autentičtí, strozí, žádné moderátorské hloupé oslí můstky a muzika hned roztančila sál. Místo Brežněva a Husáka konečně normální radostní lidé. Součástí programu bylo vyhlášení soutěže Miss Roma. Holky byly opravdu krásné a měly šmrnc a vůbec nesoutěžily v blbostech, chovaly se neuvěřitelně normálně, prostě to byla opravdová soutěž krásy a radosti.
Bylo to všechno úplně jiné než všechny dosavadní televizní estrády včetně zakončení. Při vyhlašování vítězky čekaly všechny kandidátky v zákulisí a ruční kamera je sledovala. Po oznámení jména té pravé ji chytil režisér Viktor Polesný za ruku a držel ji. V záběru kamery jí nahlas řekl: „Jak se řekne romsky ‚jdi do prdele‘?“ Škubala sebou, ale nemohla se mu vytrhnout. Z pódia ji vyzvali znova a Viktor znova: „Tak jak se řekne romsky ‚Jdi do prdele?‘ ‚Dza andre bul!‘ vytrhla se mu a nacválala na jeviště jako kůň. A tak se 8. 3. 1991 všichni diváci Československé televize naučili svoji první romskou větu. Druhý den se v Mladé frontě v televizním sloupku Mirky Spáčilové objevil titulek: Zjevení v televizní zábavě.
Situace s bombou mimochodem inspirovala jednoho našeho spolupracovníka z České sody ke scénce: Chlap v telefonní budce přehodí kapesník přes mluvítko a zahuhlá: „Nemocnice? Máte tam bombu!“. A spojovatelka mu odpoví: „A ty tam taky, ty čuráku!“, prásk a budka vyletí do povětří…
--------------------
NA CHMELNICI
Před listopadem 89 bylo v Praze málo míst, kam se dalo večer jít. Skvělý byl Junior klub na Chmelnici a bylo celkem jedno, kdy tam člověk šel, vlastně každý večer tam byla buď dobrá hudba, nebo dobré divadlo. Byla to jediná jistota v Praze. Tam jsem také uviděl poprvé většinu mimořádných věcí. Člověk byl jednak v dobré společnosti a jednak tam byla skvělá dramaturgie, za kterou stál Lubomír Schmidtmajer.
Bylo to zvlášť mimořádné místo, například před rokem 89. Jednoho dne mi zavolal můj koprodukční kolega Jamamoto z japonské veřejnoprávní televize NHK: „Včera večer jsem tě viděl v televizi v nějakým klubu, jak sedíš v třetí řadě.“ „A proč to bylo v japonské televizi?“ „O dvě řady před tebou seděl Václav Havel, zrovna ho ten den pustili z vězení a rovnou šel tam.“
Sešel jsem se s Lubošem Schmidtmajerem, dramaturgem klubu, v kavárně Slavia. A domluvili jsme se na exkluzivní spolupráci. Byla to dobrá volba, televize tím získala dobrou dramaturgii, organizaci i pověst, které Junior klub měl. Tvůrčí skupina tím okamžitě deklarovala všechno. Provedla zásadní obrat v tom, co se má považovat za veřejnou službu.
Polovina pořadů byly koncerty kapel, které vybíral Luboš, a druhá polovina divadelní představení, ta jsem vybíral já. Hudební část jsem s důvěrou přenechal Lubošovi. Na hledání mladých a progresivních kapel jsem se cítil už moc starý a málo v obraze. A i v tom jsem udělal neskonale dobře. Často jsem se přesvědčil, že takhle je to správně. Jednou jsem šel z předávání Trilobitů s Janem Rejžkem. Zeptal se mě, kam jdu. „Na Chmelnici, máme dneska přenos koncertu nějaké kapely z Valašského Meziříčí.“ „A jaké?“ „Nějak jako Mňága.“ „Nekecej, to není možný. Pojedu s tebou. To je skvělá kapela, kterou tady v Praze snad ani nikdo nezná.“ A tak jsem se mezi prvními v Praze seznámil s Mňágou. Klučíci v námořnických oblečcích, bezbřehý optimismus v hudbě a totálně smutné texty. Zkouším se prokopat ven, nádhera. Hned jsem se rozhodnul natočit s nimi film.
Pro začátek cyklu přímých přenosů bylo třeba najít nějaký manifest. Začali jsme pořadem AVU-AVU na Chmelnici a pak už to šlo ráz naráz. Mňága, Hadivadlo, Jasná páka, Drak Mysteria Buffa, Psí vojáci a Filip Topol, Divadlo Vrata, TUJŮ neboli bratři Formani, Lucie, Písničky Divadla Sklep, Provázek a tak pořád dál.
V přímých přenosech jsme museli i změnit ta hrozná klišé způsobu snímání, to nutně přineslo výměnu a hledání nových nezatížených režisérů a střihačů. Na Chmelnici tak začali v televizi noví režiséři: Zdeněk Tyc, Milan Šteindler, Viktor Polesný, Jan Borna, Josef Krofta a další. Kameramani: Josef Špelda, Vladimír Holomek, Josef Hruša. Střihači: Rudolf Vodrážka, Vítězslav Romanov, Jiří Šebelka.
Museli jsme hledat nové postupy, konkurovat obrazově klipům, které tehdy začaly vznikat, bylo-li třeba, tak jít po textu písní, neskrývat, že jde o přímý přenos, a naopak to dokazovat. Pokusili jsme se vytvořit specifický obrazový styl (druhy a umístění kamer), speciálně spojený s tímto cyklem. Malované titulky na dveřích, na nichž se podíleli například Karel Haloun a Bára Dlouhá. Důležití byli i „švenkři“, kteří si museli osvojit konkrétní poetiku. Usilovali jsme o to, aby od první vteřiny bylo zřejmé, o který pořad jde. Vrcholu jsme v tomhle dosáhli u cyklu Zblízka, kdy první dvě minuty bylo úplné ticho, což přivádělo některé diváky k vytržení. To se totiž v televizi zásadně nestává. Jedna divačka mi dokonce napsala: Pane Kopecký, manžel na mě vždycky volá: „Už je ticho, pojď, už to začíná.“
AVU-AVU
Jako první díl cyklu jsem vybral zásadní konflikt srovnáním starého pojetí televize s novým. Domluvil jsem se s rektorem AVU Milanem Knížákem a se studentem audiovize na AVU Tomášem Mašínem. Mojí objednávkou byla reflexe toho, co je na televizi špatné a jak by se dala dělat lépe. V pořadu účinkovali studenti a pedagogové AVU. Každý dostal svých 60 vteřin z hodinového pořadu v přímém přenosu. Celé se to odehrávalo v budově Na Chmelnici a skutečně byl využit každý kout. Sklep, prostor na dvoře a prostor před vchodem, na schodech, na střeše, na záchodech, v šatně, v sále a tak dál. Technicky to bylo pro přímý přenos to nejtěžší, co jsme si mohli vymyslet. Všechny vstupy byly nesmírně nápadité a všechny se skutečně vypořádávaly s kritikou obsahu a formy televize. Bylo to vlastně docela šílené. Přikládám bodový scénář:
AVU-AVU NA CHMELNICI: SCÉNOSLED /// WC Muži: Hemala vyjde z kabinky, myje si ruce a přitom celou dobu jako hlasatel uvádí pořad. /// Holky vylijí kýble barvy na schodech. /// Knížák lev ze znělky MGM. /// Svíčky na sádrovém koni. /// Dva chlapíci s vibrátory se pomalovávají. /// Ohňostroj na střeše protějšího paneláku kombinovaný se svíčkami na koni. /// Porcelánový šnek z pračky se točí. /// Chlapec předčítá v motýlku. /// Plátky chleba na drátech elektrického vedení na ulici. /// „Kosmonaut“ ve skafandru chodí po střeše. /// Pomalovaní (Piskáček?) si nasadí brýle, solarizace. /// Tristan Tzara: Vřískání a svlékání, scénka. /// Holčičí večírek aneb tanec průměrnosti. /// Později kombinovaný s „kosmonautem“ na střeše. /// Profesor, který mlčí… s kulturistou, který cvičí. Oba se dívají do kamery. /// Scénka s vlajkou na zahradě. /// Plačky a smějící se společnost u ohně. /// ČT přestávka – Koťátka. /// Sádrová postava je kladivem zbavována sádry, a když je očištěna (David Černý), polije hrající televizor benzínem a zapálí. Vykřikne: Jsme jedné krve ty i já. /// Reproduktory plné práškové barvy pod skleněným zvonem. /// V umývárně, práce se sochařskou hlínou. Z umyvadla se stane grotta. /// Mladík v obleku čte pod sprchou. /// Knížák maluje na nahatou holku na chodbě u zdi tak, až ona v malbě zmizí. /// Znovu společnost plaček venku, pálení trpaslíků. /// Bod světla putující po zdi (výkřiky: Nic nevidím…). /// „Kosmonaut“ řeže motorovou pilou polystyrenovou kostku na střeše domu, společnost plaček pálí trpaslíky – prolínání situací. /// Profesor Karel Nepraš hraje na housle, ač neumí. /// Umývárna a obalování umyvadel sochařskou hlínou. /// Mašín + Nekonečný: květinová performance. /// Profesoři čtou. /// Bubeník na střeše. Jeho stín. Kombinace s dohořívajícími trpaslíky. /// Milan Knížák s havranem na klavíru, po kterém se promenují slepice, hraje písničku o lásce. /// Vracíme se do umývárny, kde je už zase jiná, konečná situace. /// Kluci vykřiknou: „CHCETE???“ a herec Miroslav MORAVEC vykřikne: „Nudíte se? Staňte se artisty!". /// Písnička: Dan Nekonečný a kapela „um, um, uh, uh,“. SOLARIZACE. /// Nekonečný a Mašín písnička (máznuté barvy). /// Zpět ke koňovi, polévání koně lihem a jeho zapálení. /// Závěrečná hostina, všichni v bílém a černé jídlo. /// A řada dalších podobných scének…
Přenos se prostě podařil a měl hodně diváků, a taky hodně dopisů (přikládám). Jeden dopis byl vlastně absolutně pozitivní…:
„Vážená televize, je mi už šedesát let a manžel mě opustil s mladší, děti už jsou velké a ani mě už nechodí navštěvovat. Z práce mě propustili, protože nejsem perspektivní. U lékaře jsem se dozvěděla, že jsem vážně nemocná. Rozhodnula jsem se, že už to tady nějak ukončím. Večer jsem si náhodou pustila to AVU-AVU, a tak jsem se rozhodnula, že to ještě chvilku zkusím…“.
