Unifiction (Petr Michl / FreeMusic.cz)

Pohled je to vskutku bizarní. Zpěvák je nezdravě vychrtlý, má na sobě elastický trikot v barvě irské vlajky, zelené punčocháče a žabky. Basačka má rozervané síťové punčocháče, leopardí flinstouní minišatičky a na hlavě prapodivné číro. Bubeník v zářivě stříbrném saku je zjevně nespokojen se svou rasovou skupinou, a proto má kůži potřenou černou barvou, na hlavě dlí paruka ve tvaru kudrnatého načechraného afra. Sólo kytarista je stylizován do role metalového černokněžníka – velký černý plášť, černá sukně po kotníky, dlouhé havraní vlasy svázané do copu na vrchu hlavy a k tomu…bílé tenisky. Perkuse obsluhuje sestra basačky, která jediná je (spolu s klávesákem) oblečena docela civilně. Zpěvák na nic nečeká, představí se a spustí první píseň: jeho vysoko posazený hlas křičí něco o tom, že nemáme jíst zeleninu. Publikum vypadá zaraženě, zvuky to jsou nezvyklé. Unifiction je kapela, na jejichž hru musí člověk přistoupit a trochu si na ni přivyknout. A v každém dalším songu jsme se mohli dozvědět něco o nových schopnostech umělců na pódiu. Tmelícím prvkem je především zpěvák Bedřich Levý, v průběhu vystoupení střídal zpěv charakteristický pro operetu, přeslazený pop, hard rockový ječák ze 70. let, punkový křik, HC chroptění s rapem se solidním frázováním. Skupina přechází z jednoho stylu do druhého mnohdy vícekrát v jedné písni. Přerod z popového podrnkávání, či umcaca diska do hutné metalové zvukové hradby je přirozený, působí nenásilně. Muzikanti dokáží vše zahrát tak, aby to neznělo jako parodie na určitý styl, ač nemůžu vyloučit, že to třeba myšleno jako parodie je. Oči si v průběhu vystoupení Unifiction na prapodivnou podívanou zvykly, uši ale byly neustále zavalovány novými a novými nápady. Kolikrát jsem se musel smát tomu, co kapela vyvedla za nový obrat, a jsem přesvědčený, že tento efekt by se dostavil, i pokud by kapela staticky postávala a byla nudně oblečena.