čtvrtek 1. 3.
DÁLAVA /US
19:30, Velký sál
dočasně mimo provoz

info

Dálava – Fatální střetnutí idylické Moravy s downtownem New Yorku.

Převratný přístup k moravským lidovým písním přináší projekt Dálava, který vznikl ve Spojených státech. Julia Úlehla je v Americe narozená pravnučka moravského folkloristy Vladimíra Úlehly, její partner, renomovaný kytarista Aram Bajakian hrál s Lou Reedem, Marcem Ribotem a Johnem Zornem. Dvojice zasazuje písně z Úlehlova zpěvníku do zcela nového zvukového rámce, místo cimbálu a houslí slyšíme vzájemně propletené vrstvy syrových kytarových tónů, které zní jak ďáblem zakletý nástroj bluesmana Roberta Johnsona. Julia vzpomíná: „Dokážeme ty písně přivést k novému životu v New Yorku? Lidé cestují a chtějí slyšet místní hudbu. A i když neznají jazyk, vytvoří si k ní osobní vztah.“ Dálava se stává kultovní senzací ve světě i u nás, kde výrazně přispěla ke comebacku moravské hudby spolu s umělci jako Jitka Šuranská či skupina Ponk.


Pro Vladimíra Úlehlu – který byl hlavním povoláním biolog – byl sběr melodií paralelou vědeckého výzkumu. Písně považoval za živé organismy, které se přizpůsobují novému prostředí a zároveň jej mění. “Tuhle pradědečkovu myšlenku jsme s Aramem převzali, písně jsme transplantovali do nového kontextu,” říká Julia. “Jsou to semínka, která cestovala přes moře a prošla transplantaci do bláznivého prostředí New Yorku.”

Vladimír Úlehla se od ostatních sběratelů folkloru lišil i zájmem o rytmus. Béla Bartók měl teorii, že táhlé písně žádný rytmický podklad nemají, ale Úlehla byl přesvědčen o opaku. „Sledoval jak se lidé při zpěvu pohybují a natočil to na film. Ty periodické pohyby si na filmu označil, měřil vzdálenost mezi jednotlivými periodami na perforaci, a dokázal, že rytmus tam skutečně je. Úlehlova druhá žena Maryna byla žákyní světoznámé tanečnice Isadory Duncan, a někdy roku 1946 vystupovala v Náměšti, kam přijel president Beneš. V jejím souboru byla i Úlehlova dcera a moje babička, která tam potkala mého dědečka,“ vypráví Julia.

Julia Úlehla studovala operní zpěv a pracovala s experimentálním divadlem – a vzpomíná, že k moravské hudbě jí přivedl otec, když si pouštěl cimbálovku Martina Hrbáče. „Vždy se rozjařil, zpíval a tančil – stejně jako moji prarodiče, když jsem za nimi přijela na Moravu. Poprvé jsem vycestovala do Československa roku 1983, můj otec jako emigrant cestovat domů nesměl. Naživo jsem viděla první cimbálovku až před 3 lety.“ Operní vzdělání se promítá do jejího zpěvu zcela jinak než u folklorních ansámblů dřívější éry: nejde tu o zatuchlý akademismus, ale bezbřehou a pečlivě směrovanou energii. S tou se Julia naučila pracovat během pětiletého členství v mezinárodním divadelním ansámblu v Toskánsku, které nese jméno polského avantgardisty Grotowského. „Ten byl už 8 let po smrti, ale dokázal své znalosti předat oběma nynějším ředitelům společnosti. Hráli jsme v angličtině, podkladem byla třeba poesie Allena Ginsberga, spirituály či otrokářské písně.“


 
Doporučujeme