HaDivadlo v Paláci Akropolis. „Kde je inscenace, když se nehraje?“
Herec jako paměťové médium svého repertoáru rolí. Herec se svým zásobníkem textů, akcí, výrazů. Z čeho herec a režisér komponují zamýšlený účinek na diváka? Jak funguje individuální paměť herce vytržená z celkového kontextu inscenace? S každou reprízou stojí herci před možností znovu se přiblížit „dokonalému tvaru“, ale kontext se neustále hýbe. Mění se podmínky! Mění se divák! Mění se herci samotní. A tak pořád dokola. Od premiéry až k derniéře… Ale kolikrát to bylo ono? A bylo to vůbec někdy ono? Jak k tomu došlo? Jak to zopakovat? A co si z onoho tolikrát opakovaného nakonec pamatujeme?
Roman Štětina ohledává médium divadla. Pracuje s živou pamětí herců, ze které vyvolává fragmenty jejich aktuálního repertoáru. Prostor mezi postavou a osobností herce se rozšiřuje a otevírá se krajina osobnostního přístupu, osvojených technik, fragmentů textů a emocí, až k představě ideálního diváka, který musí být vždy ‒ tady a teď.
Představení je součástí volné série/festivalu Destrukce spirit.
Destrukce žánru. Destrukce já. Destrukce prostoru. Destrukce postavy. Destrukce paměti. A po tom všem nový svět, nové obrazy, nové paměťové impulsy, nový smích, nové figury, nové vidění. Není toto definice umění?
