ŽIŽKOV SOBĚVirtuální prohlídkaFacebookYouTubeAGalerieNewsletter English

 
 
SQUADRA SUA - HANDICOPS
27/09/2015 20:00,
Velký sál
no implicit conversion of nil into String

Dámy a pánové vítejte za mřížemi. Malá cela. V ní Bert, Aš a Man touží po svobodě. Tři klauni, kteří dělají představení o vězení. Tři klauni k smíchu i pláči. Jejich absurdní a směšný život v nejmenované věznici, která může být třeba daleko od vás a nebo někdě blízko, anebo jen ve vaší hlavě.

Režisér Aitor Basauri představení postavil na dvou režijních poznámkách: „Bavte se a buďte upřímní k obecenstvu!“

Tak vznikli Handicops – představení, které nás baví …….…a bude bavit i Vás!

“Jednotlivé scény jsou přesně vypointované, řada po sobě jdoucích mimoslovních gagů je velmi povedená. Herci navíc naprosto skvělým způsobem rozehrávají dialog mezi jevištěm a hledištěm. Vynalézavá směska fyzického, klaunského a komediálního divadla má zkrátka lehkost a osobitost.”

Johana Mücková, ČT24

http://www.ceskatelevize.cz:8099/ct24/kultura/305192-pavouk-nejlepsi-pritel-cloveka-squadra-sua-je-handicops

Režie: Aitor Basauri

Hrají: Lukáš Houdek, Robert Janč, Roman Horák

Scénografie: Jitka Pospíšilová

Hudba: Jan Šikl

Lightdesign & produkce: Dominik Skružný

Režie filmové materiály: Adrian Kukal

Představení vzniklo za podpory Paláce Akropolis, Hlavního města Prahy, klubu Mlejn, HAMU a našich rodin.

SQUADRA SUA, klaunské fyzické divadlo

Squadra Sua (SQS)znamená v italštině cosi jako Jeho tým či Jeho skupina. Kdo je onen On, k němuž název odkazuje? Oním Jím je především divák, každý divák, kterého si soubor získá na svou stranu a který se tak stává spolutvůrcem každého představení (svými reakcemi, samou svou přítomností, jak je u dobrého klaunského divadla zvykem). Další možný význam je, že tento ansámbl patří stejnou měrou a stejným dílem každému z trojice herců a autorů, že žádný z nich si neosobuje výjimečnou pozici, že slovo i gesto každého má stejnou váhu.

Soubor původně vznikl jako dvoučlenný – absolventi katedry nonverbálního divadla pražské HAMU Roman Horák (Farma v Jeskyni, Spitfire Company, katedra Pantomimy HAMU) a Robert Janč (Teatr Novogo Fronta, Spitfire Company) se vydali cestou spontánního objevování možností fyzického divadla v komicko-fantaskním duu. Prezentovali se především krátkými, částečně improvizovanými čísly na rozličných festivalech. Tuto lehkost a sklon k improvizaci a hře si s sebou přinesli i do nové kapitoly jejich herecké zkušenosti – klaunské praxe ve sdružení Zdravotní klaun o.p.s. Zde se kromě nejrůznějších klaunských pedagogů setkali také s Lukášem Houdkem, který se v roce 2012 stal třetím členem SQS.

Od tohoto bodu se SQS vydává na novou cestu, výrazně ovlivněnou klaunérií. Trojice připravuje první bezmála hodinové pouliční klaunské představení o vojácích SOLDATES (2012), které vzniká ve vlastní režii a je prezentováno na různých festivalech po celé zemi (Cirk-UFF, Chapiteau-X, Open Air, Za dveřmi…) Spolu s tímto představením se rodí i vize hrdinské trilogie. Po vojácích pak následuje „hasičská groteska“ BOMBEROS (2013) (Cirk-Uff, Letní Letná, Sztuka Ulicy, Žižkov sobě, Za dveřmi), opět založená na klaunských hrdinech. I toto představení je zacíleno na festivaly pouličního divadla, cestuje i do zahraničí (Sztuka Ulicy – Varšava, Die Etage – Berlín) a tentokrát je věnováno především otcům s dětmi (jeho protagonisté ostatně také patří do této kategorie).

Ve spolupráci s Palácem Akropolis ale zároveň vzniká i divadelní verze tohoto představení (a navrch ještě Traffic Dance pouliční verze se starým hasičským autem). Také toto představení má inspirační zdroje především v oblasti klaunérie a grotesky a jeho režiséry i autory jsou sami protagonisté.

Díky spolupráci s Palácem Akropolis přichází pro soubor v roce 2014 krok do zdánlivého neznáma (nejistota je jedním z motorů klaunské existence). Za nezničitelnými hrdiny prvních dvou dílů hrdinské trilogie se krade stín HANDICOPS – představení o třech klaunech uvězněných nikoliv v metaforickém vězení vlastních nedostatků a obav, ale ve vězení doslova. A opět bude na divácích, aby své hrdiny dostali ven.

Třetí díl tzv. hrdinské trilogie, HANDICOPS nahlíží téma hrdiny z jiného úhlu pohledu. Jako završení trilogie je zároveň vykročením souboru SQS novým směrem. Představení je tentokrát určeno pro divadelní prostředí, aniž se zcela zříká živelnosti a anarchičnosti pouličního vystupování. Narodilo se z fyzického divadla, klaunského purismu, liberální grotesky a pocitu zoufalství. Svět se nám mění před očima i za ušima a už pouhá existence v něm a na něm z nás dělá hrdiny. V tomto smyslu tedy půjde o představení „dospělé.“ Při tvorbě a propagaci Handicops se SQS také úspěšně pokusila o komunitní financování svého projektu. Díky našim divákům a fanouškům jsme na serveru startovac.cz vybrali 50 tisíc korun.

REŽIJNÍ POJETÍ HANDICOPS – reflektuje Lukáš Houdek Novinkou je také angažování zkušeného zahraničního režiséra, jímž je baskický Španěl žijící a hrající divadlo v Londýně Aitor Basauri. Aitor Basauri těží při své režijní práci nejen z mnohaletých zkušeností z různých evropských divadelních scén (je členem britského souboru komediálního divadla Spymonkey), ale také z dlouhodobé spolupráce se Cirque du Soleil (představení Zumanity). Základním východiskem pro jeho chápání klaunského a komediálního divadla je zřejmě jeho studium na škole Philippa Gauliera a následné pedagogické působení tamtéž.

„Klaun“ je v Aitorově chápání spíše abstraktní pojem, za který je v praxi třeba dosadit maximální upřímnost k sobě, k situaci i k publiku. V rámci tohoto přístupu se každá stylizace jeví (přinejmenším v počátcích tvůrčího procesu) jako překážka. Dokud se herci (a jsou to právě herecké kvality protagonistů, které se Aitor Basauri jako režisér snaží u svých herců maximální měrou kultivovat a rozvíjet) nezbaví vnějšího nánosu dojmů, pocitů a strategií, které obestírají jak téma inscenace samotné, tak jejich roli a fungování v jejím rámci, stává se klíčovým pojmem režijní práce dekonstrukce. Aitor se snaží pochopit a co nejlépe nahlédnout jak skutečnou osobní povahu herců, tak vnitřní dynamiku jejich spolupráce, která značnou měrou utváří konečnou podobu každého společného snažení. Od herců se tedy v této úvodní analytické fázi žádá opustit fixní představu o možné finální podobě představení i o svém přínosu k němu a co nejupřímnějším, často až nemilosrdným odkrýváním svých autentických schopností a nedostatků poskytovat reálný a na vlastní kůži odžitý materiál, který bude ve výsledném představení hrát minimálně stejně důležitou roli, jako celkový dramatický a dramaturgický záměr a divadelní konstrukt. To s sebou samozřejmě nese mimořádné nároky na herce, kteří jsou režisérovi sice jedinou nezpochybnitelnou konstantou celé práce i jejího výsledku (viz. Aitorovy až provokativní teze, podle kterých je prakticky každý divadelní materiál v principu špatný a dobrým ho může udělat jen maximálně otevřený, hravý a upřímný přístup herců;

„představení je jen záminka, abyste se dostali na jeviště“), ale zároveň jsou podrobováni hluboké psychologické introspekci a vystavováni modelovým situacím, které v nich někdy mohou (a mají) probouzet akutní nejistotu. Jakkoliv Aitor netvrdí, že jeho psychologicko-režijní závěry týkající se jak jednotlivých herců, tak jejich vzájemných interakcí, jsou nezpochybnitelné („vidím jen část pravdy, ale ta není o to méně pravdivá a právě s ní budeme pracovat“), přesto trvá na tom, aby herci velmi důsledně překračovali domnělou hranici mezi dramatickým a reálným, a aby jedna (snad dokonce ta nejdůležitější) z vrstev jejich dramatické postavy vycházela co nejpřesněji z jejich osobnostních charakteristik v režisérově interpretaci. Konkrétní případy tohoto tvůrčího postupu jsou velmi zjevné i v práci Aitorova domovského souboru, londýnských Spymonkey. Klaun, jehož obrysy jakožto divadelní formy se nám již zdály být vcelku zřetelné (byť ve své úplnosti pochopitelně nedosažitelné a nezredukovatelné na pár teoretických pouček či praktických postupů), nám tedy v procesu zkoušení s Aitorem Basaurim uštědřil další kopanec do hereckých zadnic, toužících usednout v již objevené a dílem zevrubně prozkoumané formě. Rozdíl mezi tím, co jsme si o klaunském hraní po mnoha letech divadelní praxe mysleli, a co nám o něm přišel sdělit dlouholetý praktik Basauri, lze zřejmě nejlépe osvětlit na jeho teoretickém exkurzu do rozdílnosti tzv. lecoqovského a gaulierovského pojetí klauna (mějme přitom prosím na paměti, že tyto poznatky nám byly režisérem sděleny v rámci mnoha „nezávazných“ rozhovorů o podstatě naší práce a že jsou zde podávány jako naše vlastní reinterpreatce a rozvinutí jeho úvah).

Naše dosavadní zkušenost byla s ohledem na naše klaunské učitele do značné míry ovlivněna „lecoqovskou“ interpretací klauna, která je v Aitorově podání „stylizovanější“ než pohled, který na tento archetyp nabízí P. Gaulier. V „gaulierovském“ uchopení tématu je prolnutí mezi klaunem a jeho protagonistou ještě mnohem užší. Vtipnými nás v zásadě nedělá to, co jsme na sobě z vlastní introspekce a fyzických cvičení pod dohledem pedagogů pochopili jako „humorné“ a co tedy nadále používáme a rozvíjíme jako nástroj (co našemu klaunovi vtiskne kýžený „styl“), ale jsou to naše skutečné (tedy nikoliv zprostředkované a stylizací obroušené a vybroušené) nedostatky, naše bezprostřední zranitelnost. Herec se tak dostává na samu mez, kdy se ještě může svému klaunovi sám smát (kdy sám je jedním z diváků a dokáže si zachovat potřebný odstup). Když ji překročí, pak trpí-li klaun, trpí vlastně i on, a případná katarze, která se prostřednictvím jeho práce může dostavit, je tím nedosažitelnější, ale také potenciálně tím hlubší. Kdybychom měli spolupráci s režisérem shrnout do několika málo slov, pak Aitor Basauri bezpochyby posunul hranice našeho vnímání klaunského hraní, přiměl nás klauna nejen opětovně promyslet, ale také znovu prožít, a důsledně od nás vyžadoval plné nasazení a angažovanost jak řemeslnou, tak osobní.

FILMOVÝ MATERIÁL Součástí nového projektu je zároveň tvorba experimentálního filmového dokumentu o souboru SQS jako pokus o průnik klaunského divadla a animované tvorby. Režisérem je mezinárodně oceňený tvůrce Adrian Kukal, filmový grafik, animátor a trikový režisér řady filmových a televizních projektů.

handicops squadra suahandicops squadra suahandicops squadra suahandicops squadra suahandicops squadra suahandicops squadra sua
handicops squadra sua
15_03_09_handicops_premiera_fotodavidpokorny_3027_small_web_event